mlsoun

JEZEVČÍK

Tenhle pejsek má dějiny ještě delší než figuru. A To je co říci, viďte? V praatlasu psích plemen, který mám zanechali Egypťané na freskách v hrobce krále Thutmóse III. Z poloviny druhého tisíciletí př. n. l., najdeme taky jeho typistou postavičku. Jenomže tenkrát jej zdobily vztyčené uši a k lovu se ho asi nepoužívalo. Namůžeme ho brát doslova za přímého předka dnešního jezevčíka, spíš jako důkaz, že ke změnám v utváření nohou došlo už hodně dávno. Starý Egypt nebyl ostatně v zasutých slojích času jediným místem, kde žil pes takového typu. Památky na podobě vyhlížejícího pejska se zachovaly i v Babylónii, Indii, Asýrii a taky na druhém břehu oceánu, v Mexiku a peru. Podle mého názoru to však nemůže podpořit domněnku Thora Deyerdhla s stycích mezi Egyptem a Amerikou v dobách faraónů a pyramid. Obyvatelé dřevních indiánských říší si na podivné zrůdičky potrpěli. Dovedli vyšlechtit bezsrsté naháče, minipejska - předka dnešního chihuahua -, a dokonce psa s tukovým hrbem, jako nosí velbloud nebo zebu. Proč by se nezmohli taky na mrňavou křivonožku? Krátce řečeno, mně osobně nejvíc vyhovuje hypotéza, že se psi takové vizáže vyvinuli nezávisle na sobě v různých částech zeměkoule. Nevěřím tedy na dakličí ráj, odkud by se jezevčíci vyrojili na svých křivých nožkách do všech světových stran.

Původ našeho jezevčíka se odvozuje nejčastěji od prastaré braky jezevčíkovité, která vznikla v bronzové době v alpské oblasti.Dalším křížením s basety, honiči , barváři a teriéry se později na jihu Německa ustálila dnešní podoba. Už ve středověku se tihle pejsci osvědčili jako jamníci neboli norníci: k vyhánění jezevců a lišek z doupat. Jejich první popisy pocházejí z 16.století máme vyobrazení a sto let později se objevuje něco jako standard. Ten pak, v moderních závazném slova smyslu, byl vyhlášen roku 1879. A jezevčíci měli dveře do všech dílů světa dokořán.

Nebudu se šířit o tom, jak se připravují k práci pod zemí a jak tam pracují. Existuje celá řada mysliveckých knih na toto téma, ale většina jezevčíků se stejně chová spíš pro potěšení. Přesto však původní určení ovlivnilo důkladně nejen jejich vzhled, ale taky povahu. Nesmíme na to v žádném případě zapomínat. Jezevčík je především žhavý temperament. Jinak by si pod zemí se silnějším protivníkem neporadil. Za druhé máme co dělat s mudrlantem; bez notné dávky fištrónu bys nepřežil. Za třetí je to neposlucha a svéhlavička; myslivec ho poslal do díry - a tam si, milý pejsku, pomoz sám! "Svého pána a jeho rodinu miluje opravdu velikou láskou a snad po tu lásku, která je oceněním pánových kvalit, naučí se i poslouchat," praví se v jedné knížce výstižně. Za čtvrté má znamenitý pozorovací talent; bystře cápe a rychle se rozhoduje - někdy až ukvapeně.

Toto všechno musíme mít na zřeteli, chceme-li si jezevčíka obstarat. Jinak zpláčeme nad výdělkem a pověsíme si na krk trochu poťouchlého, lenivého a nezbedného tyránka. Ale při trpělivé a laskavé výchově to bude mezi vámi výborně klapat a váš jezevčí udiví každého svou inteligencí.

Jezevčíci se chovají ve třech variantách podle kvality srsti a ve třech hmotnostních třídách. Původní typ měl prý hladký kožich. Na dlouhosrstém se snad podílí krev některých špatněl, na drsnosrstém dandie dinmont teriér. U vzniku nejmenšího, králičího, stál prý zase trpasličí pinč.

A nakonec bych chtěl ještě dodat, že kromě k noraření se jezevčíka používá též jako barváře a dále jako brakýře k vyhánění zvěře ze křoví. Je sice pomalejší, ale to je pro střelce výhoda.