mlsoun

DOBRMAN

Těžko dnes rozhodnout, zda byl Karl Friedrich Louis Dobermann ve skutečnosti výběrčím daní a exekutorem, nebo městským drnomistrem. To bychom museli do obecních matrik v Apoldě. Obezřetnější autoři uvádějí pro jistotu zaměstnání obě. Lépe se jim pak vysvětluje, proč se ten pán začal vůbec zabývat myšlenkou na nové plemeno. Jako berní nosíval asi značné částky a potřeboval ochranu. Jako pohodlný (čili drnomistr čili ras) pejskům rozuměl a určitě doma vždycky malou smečku nějakých hafanů držel.

Měl vlastně ještě třetí profesi: získal věhlas jako cvičitel. Když předával policii nováčky, neopomenul nikdy hrdě zdůraznit: "Tohle jsou mí psi!" A právem. Sám je totiž patrně vyšlechtil. Bohužel nám nezanechal jediný záznam, a tak jsme odkázáni na dohady. Předpokládá se, že křížil nečistokrevné ovčáky ze svého rodného Durynska (dnes tento kraj leží v Německu s hladkosrstými pinči, rotvajlery, francouzskými beaucerony, krátkosrstými německými i výmarskými ohaři, manchesterskými teriéry a taky s modrými dogami. Jeho psi měli výborné vlastnosti, jenomže vzhledově nebyli úplně dotažení. Dobermannovi se nepodařilo dílo dovršit, smrt mu udělala čáru přes rozpočet. Ještě štěstí, že se našel člověk - jaksi Otto Goller -, který po něm ochotně štafetu převzal. Dobrmanské pinče prošlechtil a roku 1900 vznikl jeho zásluhou speciální klub, který vyhlásil standard. Starý Karl Friedrich Louis mohl ve svém hrobě klidné spát. Oba muži měli zřejmě pro psy to pravé oko i cit. Výsledek jejich fantazie a důslednosti vyhlíží náramně. Spojily se v něm dobré vlastnosti tělesné i duševní. Chov se rychle šířil po celém tehdejším Německu a brzy se převalil za hranice. Dobrmané začali sloužit u policie i u armáda, s níž prodělali první světovou válku. Přesto se však pořád vyskytovali lidé, kteří tvrdili, že tu nejde o čistokrevné plemeno v pravém slova smyslu. Chovatelé se dlouho nemohli shodnout na výšce, na barvě a vlastně ani na typu. Někteří fandili štíhlé, gazelí postavě, což přeháněli až na úkor výkonnosti. Taky kolem názvu bylo dost sporu a hádek.

Nakonec vyšel dobrman z toho kolotoče vítězně. Převahu získalo původní pojetí jeho tvůrců: ladný, ale přitom vysloveně pracovní pes. Dnes to o něm platí do puntíku.

Dobrmana řadíme mezi služební plemena. Je rychlý, mrštný, temperamentní, překypuje odvahou a rozhodností, má výborný nos. Pokud vím, u pozoruje se při něm na jedinou nevýhodu: snáší vedro, ale bývá choulostivý na chlad. Tahle vlastnost se však v tropických podmínkách mění ve výhodu. Zneužili toho například Američané, když válčili ve Vietnamu.

U nás je chována základna dost široká a výsledky velmi dobré. Každý příznivec dobrmanů si může přijít na své. Jen je třeba nezapomínat, že to je pes temperamentní a ostrý. Výcvik předpokládá jisté zkušenosti. Pokud je nemáte, poradí vám instruktoři na cvičištích. A stou zimomřivostí to taky není příliš tragické. Když budete svého dobrmana rozumně otužovat, vydrží stejně jako každý jiný hladkosrstý pes.